Very important people


Rozprostírá se ve mně strach ryzí a ledový, který mne zprůhledňuje, ne však až tak, aby mě učinil neviditelnou.

Pohledy okolí do mne prostupují a já nevím, co s tím.
Neumím reagovat!
Mám strach.
Strach z kontaktu.
Zůstává ve mně čistá plachost.
Holý stud.
Bez drama, bez hysterie a paniky.
Je to však dost křehká stabilita.

I když se fyzicky pohybuji, uvnitř stojím.
Pozorností se točím v kruhu, - soustředěně vyhodnocuji situaci a svůj stav.
Systematicky, s laskavostí a pochopením se snažím, doladit jednotlivosti na sobě tak, aby zavládlo sebevědomí a jistota.
Je to marné...
Nevím, čeho se chytit, od čeho se odrazit. Nemám žádnou jistotu, jak působím.
Je paradoxní, že si přitom přeji zůstávat se všemi svými pocity.
To se opakuje tak dlouho, až má unavená pozornost pokorně spočine na vyváženém místě ve mně.
Už nepadám.
Nenabyla jsem jistoty ani nepřestala skutečně hledat.
Jen ještě nevím, že jsem ho našla - své místo, svůj střed, svůj klid.
Centrum zranitelnosti z něhož vychází autenticita.
Rozechvění a citlivost v těchto okamžicích prostupuje každou buňku.
Mé srdce ví, že tyto okamžiky setkání se s paní Zranitelností jsou audiencí u královny, kde vyzvedám své poklady.

ZPĚT DO KAVÁRNY