Úplněk


Pár dní možná týdnů už se mnou chodí.

Podpadky jim vržou, mají blbé kecy a vůbec pořád něco žvaní.
Včera se předvedly, jedna po druhé u mne doma.

    “Kam chceš uhnout, Radmilo?”

Sedla jsem si na zadek a uvolnila kolena. Dívaly jsme si do očí.
Překvapilo mě, jak je pevná.
Když odcházela k ránu, uvědomila jsem si, že byla dobrá milenka.

Ještě mám plné tělo těch zmítavých prdů.

    “A do hajzlu!”

V koutě ještě sedí ta druhá. Je jak rozbředlá stará bába, vyžvýkaná žvýkačka, šedá, odporná, zalezlá, neviditelná jako řídký sliz, jako uschlý mrmel na skle, co každý zná, jak chutná v ústech.

Sváteční návštěva,.. je úplněk.

Mlčíme, střídáme kafe a čaj.

    “Tak jo, ještě s tebou se pomiluji.”

Nevím, kam odešly.
Jen vím, poprvé to vím, že mi po nich bude smutno.

Zoufalost a nedůvěra jsou dámy, co ví.
Zůstávají s tebou, jak chtějí. Odejdou, až cítí, že sneseš jejich zápach v hrudi.

Voda, voda, voda, voda, voda,….
rozpustí, odplaví, spojí, olíže, pomiluje, prostoupí, vymyje, zkrášlí,
probudí živé sebevědomí.

ZPĚT DO KAVÁRNY