Nov


Choulím ramena, křečovitě svírám zavřená víčka. 

Mám zrychlený tep. Na hrudi bolest. Pláč zastavený v krku tlačí. 

Kůže se mi chvěje, orgány jsou v napětí, myšlenky neposedně analyzují, oči vidí tmu.
Čekám, co se stane.
Hledám, odkud to jde. Ten neklid, co mně tak rozechvívá, panikaří a zoufá si.
Něčemu nerozumím!
Opakovaně, odhodlaně popisuji svůj stav, myšlenky, děj. Popisuji i co nechápu, nevidím, neznám. Popisuji.
Hledám záchytný bod stresu.

Jsem zvyklá cítit tlak, rozpor, drama, potřebu, strach.
Jednám v těch chvílích smysluplně, prakticky a kreativně. Velmi hezky s těmito nekontrolovatelně kmitajícími stavy umím zacházet.
Zažívala jsem radost, smysluplnou aktivitu a sebejistotu v nejistotě.
Skutečně i při životních situacích, které mi zavíraly ústa a srážely mě na kolena jako třísku, jsem uvnitř sebe pocítila opravdovost v doteku syrovosti.
Doprovázel mě vnitřní klid. Smích jsem mívala na rozdávání.

Teď svírám dlaně, choulím se na křesle, mám mlhu kolem sebe i v sobě. Nějaký divný zvuk obíhá kolem mne jako komár.
Nejde se pohnout.
Každý pohyb je prostě divný.
Žádný problém totiž není v dohledu. Nic nepotřebuje řešení. Žádné drama neklepe na dveře, žádný žal neťuká esemesky, žádné nebezpečí nevolá o pomoc. Nic, vůči čemu bych tak efektivně, pěkně a smysluplně vyvíjela aktivitu!
Otec nevyčítá, matka nestresuje, syn se neporval, manžel se neopil, dcera nefetuje, finančák nevyhrožuje, soused mě nekritizuje, spolupracovnice se nelituje, milenec mi nelže, bomby nepadají.

Problém mám já.
Vytvářím drama a strach. Snižuji se a chci se skrýt. Polykám radost.
Tělo mi stresuje.
Je to padlé na hlavu!

Mám totiž uklizeno.
Ve vztazích, práci, účtech, zásuvkách, sklepech, minulosti i v mých střevech je voňavé čisto.
Svítí na mne slunce.
Teplé dny romanticky vábí.
I vítr tak nějak nefouká.
Do toho mi má Láska píše, ,,těším se na Tebe”. Posílá mi květiny, plánuje dovolenou, zahrnuje mě doteky. A já ji to věřím.

Je mír.
Podobně to možná zažívali lidé po válce a někteří i léta po ní, třeba až do smrti.
Neschopnost uvolnit se po období existenčních strachů.

Nechci se rouhat. Pro mě však nastal víc než mír. Rozprostřela se láska, jako když stále svítí slunce.
Vím přesně, jaký boj mi skončil. Odešla jsem z něj naprosto vědomě. Z místa, kde se říká, že slunce jen tak nesvítí a vodu je třeba si zasloužit.
Kde ostnatý drát znamená dobro pro mne a inteligence ohrožuje.
Už nejsem ani na cestě přes velehory, magické labyrinty, těsné štěrbiny skal ve mně.

Jsem tady.
Čeká mě, uvolnit se.
Otřít si ruce.
Umýt boty.
Poklepat si na rameno.
Usmát se.

Tak uvolni se. Aha. Jsem schopna z toho zase udělat cestu, práci, úkol, řešení.
Netušila jsem, jak příliš jsem si zvykla na proaktivitu.
Jak velmi mé tělo přivyklo zátěži a nezná klid.
S tímto jsem nepočítala.

Cítím kouř dohořelé svíčky.
Krk se uvolnil.
Myšlenky přestávají kmitat, i komár přestal lítat kolem mně.
Nádech, výdech. Znova, nádech, výdech.
Dochází mi to.

Zkouším pohnout víčky.
Pootevřít oči. Natěšené slzy vyplavují prach z mých cest jako jarní bystřiny.
,,Dovol si to, Radmilo” slyším sama sebe.
Zním si docela klidně, ještě k tomu mě dojímá má vlastní něha k sobě!
To mě rozesmívá.
Výdech. Znova, hluboký výdech.
Dívám se už, jak nádherně květou mé orchideje.
Zrak posouvám, až k obloze kde jsou jen špičky stromů.

Tak jó.
Minimálně vyčůrat se musím.
Nohy se mi zvedají dřív než jsem jim dala pokyn. Jako by vše dávno chápaly lépe než já. Možná, snad, jakoby se mi i jemně smály.
"Je to za tebou, holka. Hotovo. Jsme na místě. Máš to. Víš to. Neokecáš."

Vytřepat svaly, vydýchat se, protřít oči, opláchnou tvář. Pár pěkných pohledů do zrcadla a
poděkovat slunci, že mi svítilo na cestu.


Dnes na svítání jsem vyšla ven. Nadechnout se.
Nadechnout se Nově.
Od včerejška je slyšet hlasy ptáků, které tu měsíce nebyli.
Tak třeba na ně jsem čekala, než mi to dojde.

Uvnitř sebe mám svůj smích.

ZPĚT DO KAVÁRNY